13. 12. 2019 – 15. 2. 2020
O autorovi
Jan Pančocha (1997) působí v Praze a ve Vídni, kde studuje vysokou školu Die Angewandte v ateliéru Transmediale Kunst pod vedením Brigitte Kowanz. Jak vyplývá z názvu, ateliér vnímá jako místo setkání, jak rozličných médií
a přístupu, tak i národností a kultur. Jeho umělecká tvorba se pohybuje na dvou úrovních: první úrovní je práce s digitálními technologiemi, zejména rozšířenou virtualitou a vnímáním, druhá úroveň jsou objekty a instalace, které se převážně skládají z několika pro Pančochu charakteristických prvků – kovu, geometrických tvarů, světla a v neposlední řadě prostoru.
Silným prvkem Pančochovy tvorby je práce se světlem. Světelné objekty svou formou sice odkazují k minimalismu konce 60. let minulého století, jehož vznik byl spojený s používáním pokročilých technologií a umožnil tak nově rozšiřujícímu oboru světelného designu stát se svébytným uměleckým nástrojem. Pančocha jej však ve své tvorbě redefinuje a zasazuje do kontextu digitálního a virtuálního světa, jehož rozsah by si umělci té doby dokázali těžko představit.
Otázku času Pančocha roztáčí ve svých kruzích, motiv, ke kterému se stále znovu vrací. Fascinuje ho tvar kruhu svým univerzálním významem, především v architektuře, kde již od antiky platí za nejdokonalejší geometrický symbol.
Prostor, do které Pančocha své objekty zasazuje hraje důležitou obsahovou roli.
V kontextu výstavy Dobývání prostorů je kruh chápán jako zástupce času – minulosti, přítomnosti a budoucnosti a jako pomyslný přesun z dvourozměrného prostoru do trojrozměrného. V lince nazíraný kruh je pak ve trojrozměrném prostoru koulí – tělesem.
Světelné obrazy jsou pro Pančochu novinkou. Mentální proces započal v malbě – Pančocha vyexportovat malbu do současnosti a podobně jako minimalistický umělec Dan Flavin vytahoval barvu z mezí plátna do našeho fyzického prostoru, maluje Pančocha světlem obrazy, odkazující k intuitivnímu projíždění prstem po screenu obrazovky. Výsledkem jsou abstraktní obrazy, zobrazující tah a stopu světla vytvořenou člověkem, podobně jako malba štětcem.
Skrze mytologický nástroj (nosič) Myslánka, navržený pro cestu mimo fyzický prostor, nazíráme spolu s Pančochou mimo náš fyzický svět a přesouváme se do virtuálního pole, kde divák ztrácí orientaci. Video ukazující relikty dávné nebo možná současné civilizace tento dojem podtrhuje.
Toto znejistění však nutí k přehodnocení způsobu vnímání uměleckého díla, vlastního fyzického prostoru a vede k otázkám osvobození naší mysli, často lapené v síti virtuálních obrazů bez obsahu. Jako v instalaci kamer připomínající oči a končetiny pavouka.
Nejedná se přitom o generační výpověď nebo svědectví doby. Generace Z, s jejíž motivem Pančocha v minulosti pracoval, se neustále vyvíjí a nelze tudíž jednoznačně definovat. Jan se však pokouší o pohled za, o uchopení budoucnosti, která nás svou tekutostí přesahuje, přesto nebo pravé proto touží po jejím zpřítomnění teď a tady.
Kurátor výstavy: Lenka Štěpánková (1990)
